Romantický výlet za kosatkami se změnit v noční můru

Byla to Dominikánská republika, můj první velký výlet za svobodou, za poznáním, první reálný důkaz toho, že jsem už dospělá a mohu si dopřát co chci, když si na to vydělám a vše potřebné zařídím, včetně těch neodmyslitelných peněz potřebných na takovou cestu.


Byla to tehdy také má první velká odměna, kterou jsem dala sama sobě za to, že jsem se postavila na vlastní nohy. Už mi nikdo nemůže bránit, říkat, že si to nemůžu dovolit, nebo nutit mě do něčeho, co nechci – třeba sedět doma a spořit na hypotéku.


A tak jsme jely. Parta holek na cestách. Každá jsme byla jiná, každá řešila něco jiného a občas to mezi námi i pěkně zaskřípalo. Normálka. Alespoň myslím. Ale všechny jsme měly jedno společné: chtěly jsme cestovat, poznávat, ochutnávat nové kultury, zvyky, krajiny, barvy i jídla. Nejednou mě před tou cestou i během ní zahřál pocit, že jsem fakt dobrá. Těšilo mě,  že to všechno zvládám a opanoval mě opojný pocit nadvlády nad vlastním životem.

VÝLET ZA KOSATKAMI

A pak jsme jeden den tohoto úžasného výletu vyrazily na kosatky. Bylo krásně a já byla natěšená na další velký životní zážitek. Při vstupu na loď se nás průvodce ptal, zda jsme se na moři již pohybovaly, zda nám nebývá špatně a nabízel jejich variantu kynedrilu. Všechny jsme odmítly, to je jasné, protože existuje jen hodně málo věcí, o kterých si ve dvaceti myslíte, že je nezvládnete.


A tak jsme vyjely. Zpočátku to jen vtipně houpalo a my se všechny držely na horní palubě a vyhlížely kosatky s mláďaty. Pak se v dálce něco černého mihlo na hladině a vzápětí se vynořovaly a zase potápěly další a další černé útvary. Loď zamířila jejich směrem. Moře se začalo houpat čím dál víc. Loď jakoby se chvílemi propadala do hlubin a vzápětí strmě stoupala vzhůru.

Byl to adrenalin. Pán „od kynedrilu“ si pro nás přišel, abychom sestoupily o patro níž. Bylo to od něj velice rozumné, samy bychom asi nešly. Najednou jsem zjistila, že se nemůžu ani pohnout. Udělalo se mi strašně zle. Začala se mi motat hlava a žaludek bouřit. Držela jsem se zuby nehty zábradlí a nemohla se ho pustit.

Doslova mě museli od zábradlí odtrhnout a dovést mě do nejspodnější části lodi. Tam jsem se jen chytla odpadkového koše a modlila se, abych byla už na břehu. Občas jsem zahlédla koutkem oka párek kosatek plujících těsně kolem lodi, ale zase jsem se musela vrátit ke svému koši.


Když mi pomáhali ven na břeh, a věřte, bylo to nutné, myslela jsem, že je už všemu trápení konec. Vzápětí jsem se ale přesvědčila o svém omylu. Stabilizovaná půda pod nohama mě opět donutila hledat urychleně další odpadkový koš. Nevolnost ustala až k večeru. Celé odpoledne jsem jen proležela, sice podle průvodce na jedné z nejkrásnějších pláží světa, ovšem na moře jsem se ten den už nemohla ani podívat.

Při cestování se úžasné vzrušující zážitky u mě střídají s často nepříjemnými životními lekcemi.

No, a tak to mám. Při cestování se o sobě hodně dozvídám. Tedy, nejen to, že se mi na otevřeném moři dělá zle. Začnu více vnímat svět kolem sebe, jsem jakoby víc přítomná, vše je o hodně intenzivnější. Je to úžasný pocit z toho, že jsem na světě, který je tak pestrý, že jej vlastně nemám šanci v životě poznat. Prožívám spoustu jedinečných chvil, které nemusí být nutně příjemné, zato mě posunou dál.

V teple domova se toho moc o sobě nedozvím. Žiju v takovém koloběhu a rutině, že mi často chybí nadhled a schopnost revidovat proč vlastně dělám to či ono.

Na cestách se učím i pokoře a úctě k jinakosti. Někdy je cestování pro mě náročné a únavné, plné nástrah a komplikací, jindy je to zase procházka rájem, a to doslova. Na cestách mi není vždy veselo, jsem ve stresu, mám strach, zažívám nepohodlí. To k tomu ale patří. Doma pak na vše celkem vesele vzpomínám. Jsem poučenější a snad i o něco moudřejší. A pořád mám k dalším lekcím sílu a co je ještě důležitější, pořádnou porci nadšení.

Konec konců, lehnout si do pětihvězdy s all inclusive můžu i v sedmdesáti, ale zatím to na seznamu nemám.

Takže pokud pokud se chcete o sobě v životě něco dozvědět anebo si porovnat životní priority, zkuste prostě „jen“ vycestovat a přerušit každodenní rutinu!

 

Autorkou článku Eliška Kratinová je nadšená cestovatelka, blogerka a autorka e-booku: Vše, co jste chtěli vědět o létání, ale báli jste se zeptat. Díky práci pro aerolinky se jí podařilo procestovat kus světa, a své vášně se nevzdává ani s malým robátkem na krku. Přečtěte si více o jejich dobrodružstvích na Eliščině blogu, či na FB Cestuji s radostí.  Její příběh si přečtěte zde >>

 


 

Komentáře

  1. Jiří Jarka napsal:

    👍

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *