Jak nám v Římě pátek 13. změnil pohled na život

Pátek 13? To nás přece nemůže rozházet, jsou to jenom pověry.  Nebo že by to bylo o tom, že jsme nevnímali znamení, která jsme ignorovali a která si uvědomili až zpětně?

Ani jsme nemysleli na to, že je nějaký pátek 13., prostě jsme se chtěli dostat do města co nejdříve a vidět co nejvíce.  A díky tomu jsme vůbec nevnímali znamení, která nás varovala, že je něco špatně.

V Římě jsme byli na 2 dny („odskočili“ jsme si z Palmové riviéry). První den (čtvrtek 12. 9. 2013) probíhal jako každý jiný. Auto jsme zaparkovali na hlídané odstavné parkoviště a metrem zajeli do města. Večer si auto zase vyzvedli a odjeli do zarezervovaného hotelu. Nebyl z nejlepších, ale den předem se nedá moc vybírat a ta jedna noc se přežít dala 🙂

Odstavné parkoviště, na kterém jsme parkovali předešlý den, bylo v pátek obsazené a dlouho jsme nemohli najít jiné, které je volné. Začali jsme se trošku stresovat, a jakmile jsme viděli volné parkovací místo, mysleli jsme jen na to, že si musíme pohnout, abychom byli ve městě co nejdříve. Vůbec jsme si nevšimli, že je kolem spousta skleněných střepů a ignorovali jsme, že parkovací automat nefungoval.

Z města jsme se vraceli utahaní kolem 8. hodiny večer. Měli jsme v plánu vrátit se na riviéru (200 km) večer, kdy se dcera po cestě prospí. Vystoupili jsme z metra a těšili si, že si konečně sedneme do auta a dáme odpočinout nohám.

No, představa hezká, ale to, co jsme viděli z dálky, vůbec nevypadalo dobře. Auto svítilo, pískalo a z dálky bylo jasné, že zadní okýnko je „vysklené“.  Dali jsme do kroku a nechtěli uvěřit tomu, co vidíme.  Auto vykradené (naštěstí jsme zvyklí nenechávat tam žádné elektro ani cennosti), dokonce včetně dětského kufříku na hraní a českých pohádek i oblíbeného plyšáka, slunečních brýlí.

CO PLATÍ NA ITALSKÉHO POLICISTY V PÁTEK VEČER?

U vstupu do metra byli 2 strážníci, kteří nám v italštině rázně naznačili, že to není jejich problém a že máme zavolat na policii, tj. 112. To jsme zkoušeli několikrát a bez jakékoliv odezvy. Adrenalin jsme měli na plné obrátky.

U vedlejšího auta se objevila mladá Italka, která uměla jen pár slov anglicky a lámaně nám řeka, že spěchá do práce. Naštěstí byla ochotná zavolat svým telefonem na policii a tam se dozvěděla, že musíme odjet na stanici. Nějaké focení „místa činu“ apod. evidentně nikoho od policie nezajímalo, tak nám nezbývalo nic jiného, než udělat co nejvíce fotek pro policii a pro pojišťovnu sami (a udělali jsme dobře).

Slečna se nabídla, že máme jet za ní a že nás ke stanici dovede. V tu chvíli jsme si uvědomili, že můžeme být rádi, že se jim nepodařilo ukrást dětskou sedačku – byť se o to evidentně pokoušeli. Na policii jsme jeli snad přes půl Říma – o to víc jsme ocenili ochotu této mladé ženy.

Dojeli jsme na místo a žena se s námi rozloučila. Byla už skoro noc, dcera chtěla spát a nechat jen tak nezabezpečené auto, to už se nám v Římě fakt nechtělo. Šel jsem teda na stanici a holky zůstaly v autě a čekaly.

Na policii byl jediný strážník, který uměl pouze italsky a sledoval v televizi fotbal (což bylo pro další vývoj událostí dosti klíčové). Evidentně jsme ho rušili. Pokoušel jsem se s ním komunikovat pomocí překladače, ale bylo to tak snadné, jako vylézt na Mont Everest! Strážník dával jasně najevo, že dnes večer nám žádný protokol o události, který byl důležitý pro pojišťovnu, nenapíše.

Znáte to – tonoucí se stébla chytá, a tak jsme zavolali na českou ambasádu v Itálii, kde je nonstop linka. Pán na ambasádě byl velmi vstřícný a asi 20 minut se snažil strážníka přesvědčit. Nakonec nám oznámil, že se strážníkem prostě nehne, i když je to jeho povinnost.  Jediné, co se nám povedlo, získat adresu policejní stanice, kam máme druhý den ráno dorazit.

Paráda. Rozbité auto nemůžeme nechat na ulici jen tak. Spát v něm a riskovat, že se stane něco vážnějšího, to je kravina na entou. Volali jsme na českou pojišťovnu (měli jsme havarijní pojištění s nonstop asistenční službou), jestli můžeme odjet bez protokolu a jestli nám můžou pomoci. Jejich odpověď byla následující

• bez protokolu od pojišťovny nic nedostanete,
• zapomeňte, že vám auto v Itálii opraví dříve než v pondělí,
• ubytování vám můžeme zajistit, ale rozhodně ne v pátek v 9 hodin večer.

To, že jsme tu noc měli být 200 km daleko a další den se vracet přes San Marino domů (kde jsme měli zaplacené ubytování), protože jsem musel být v pondělí v práci, nikoho nezajímalo.

DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ CO SE STANE, JE, JAK TO PŘIJMEŠ

V okamžiku, kdy jsme byli donuceni postavit se situaci čelem, se další kroky otočily v náš prospěch.

• Zavolali jsme majiteli ubytování na Palmové riviéře s tím, že budeme muset zůstat o noc déle, nabídl nám, že noc navíc budeme mít zdarma.
• Volali jsme do San Marina a zrušili nocleh na následující noc – ani oni nechtěli žádné poplatky za zrušení ubytování.
• Objednali jsme si noc v hotelu, kde jsme spali předešlou noc a věděli, že se dá auto zaparkovat ve vlastním areálu. Recepční byl vstřícný a dal nám tmavý igelit na odpadky a lepící pásku, kterou jsme okno zalepili a tím zabezpečili alespoň před deštěm.

Byla to noc, kdy jsme si spánku moc neužili. Neměli jsme nic na sebe ani my ani dcera. V noci jsme si vzpomněli na jeden židovský příběh, díky kterému jsme si uvědomili, že možná existoval důvod, proč jsme se měli v Římě zdržet (byť ten způsob nebyl úplně nejšťastnější) a pocítili jsme vděčnost.

„Eliáš a rabi Jochanan šli celý den a večer přišli k malé chatrči chudého muže, jehož jediným pokladem byla kráva. Chudák vyběhl ze své chatrče a jeho žena také, aby uvítali cizince, kteří přišli na noc a nabídli jim všechno, co ve svých stísněných poměrech mohli. Eliáš a rabi dostali spoustu mléka, domácí chléb a máslo, a pak je laskaví hostitelé uložili do svých postelí a sami ulehli u kuchyňského ohniště. Ale ráno byla chudákova kráva mrtvá.

Šli celý další den a večer přišli k domu bohatého kupce, jehož pohostinnosti se museli dožadovat. Kupec byl chladný, pyšný a bohatý a pro proroka a jeho společníka udělal jen to, že je uložil v kravíně a dal jim chléb a vodu. Přesto mu Elijáš ráno poděkoval za to, co udělal a na oplátku za jeho laskavost poslal zedníka, aby opravil jednu z jeho zdí, která zrovna padala.

 To už rabi Jochanan nevydržel a prosil Eliáše, aby mu vysvětlil význam jeho jednání s lidmi. Eliáš řekl: „Co se týká toho muže, který nás tak pohostinně přijal – bylo rozhodnuto, že jeho žena tu noc zemře, ale odplatou za jeho dobrotu si Bůh vzal místo jeho ženy krávu. Zeď bohatého lakomce jsem nechal opravit proto, že nedaleko ní byla ukryta truhla se zlatem, a pokud by tu zeď opravoval sám, tak by ji našel.“

A tato vděčnost byla nejspíš příčinou toho, že i další kroky se staly v náš prospěch. Od této chvíle se věci obrátily o 180 st.

• Na policejní stanici se nám věnovali s naprostou precizností. Protokol byl sepsán za přispění google. Hurá! Nakonec nám ještě strážníci ukázali jedinou autoopravnu, která byla v sobotu dopoledne otevřená.

Dozvěděli jsme se i to, že na tomto odstavném parkovišti je to, co se nám stalo, běžné. A nejenom na tomto parkovišti, vlastně celý Řím je prošpikovaný těmito gangy, které už jsou součástí města. Důvodem je to, že je tu teplo a tito bezdomovci nemají problém tu žít celoročně. Dokonce nás ujistili, že vlastně můžeme být rádi, že vůbec máme auto.

• V servisu byli naprosto senzační lidé. Měli sice originální sklo na daný typ auta, ale bylo poškrábané. Toto sklo jsme proto odmítli a opravář nám nabídl jiné řešení – vložení plexisklové desky, přichycené izolepou – tady nutno podotknout, že za exkluzivní cenu – zadarmo. Jediné omezení byla rychlost, se kterou se má jezdit, což bylo do 110 km/h. Cože? Jet touto rychlostí 200 km a potom dalších 1200? No, to bude maso! Nakonec to nebylo tak zlé, protože to hravě to zvládalo i 160 🙂

• Nedalo nám to a vyrazili jsme zpět na osudné parkoviště, jestli naše kufry nejsou přece jenom pohozené po okolí. Jaké bylo naše zděšení, když za pahorkem byly desítky, možná stovky poházených kufrů, kočárů, hader,…. Ptali jsme se i bezdomovců, kteří měli domov pod mostem, nabízeli jsme jim peníze za informace, ale nic. Prý tam jezdí marocké gangy z druhého města a naše kufry že už jsou dávno pryč … možná už v Maroku 🙂 Definitivně jsme teda pátrání vzdali a jeli přes Apeniny na Riviéru.
• Noc navíc jsme měli zdarma a čekala nás jednorázová cesta domů (cca 1200 km) bez možnosti zastavení, kterou jsme nakonec zvládli v relativní pohodě.
• I když to nebylo úplně snadné, pojišťovna nám všechno (ukradené věci, neplánovaný nocleh v Římě i opravu auta) zpětně proplatila.

CO NÁM TATO ZKUŠENOST DALA?

Kromě napínavého příběhu pro vyprávění u vína taky další uvědomění a tipy, které se můžou hodit v budoucnu i Vám:

• Sledujte při cestách všechna, i sebemenší znamení … vesmír to s vámi myslí dobře a snaží se vás varovat.
• Nic se neděje nadarmo – to, že jsme museli zůstat v Římě o jeden den déle, mělo zcela jistě svůj důvod – možná jsme se vyhnuli ještě větší katastrofě, než pro nás byla tato.
• Mějte při svých cestách sjednané cestovní pojištění u dobré pojišťovny. Pokud jezdíte do zahraničí autem, mějte sjednané povinné ručení na co nejvyšší částku (mějte na paměti, že při vámi zaviněné havárii jsou všechny náklady na váš vrub a částky v zahraničí mohou být několikanásobně vyšší než u nás). Pokud máte sjednané havarijní pojištění, potom u mezinárodní pojišťovny – s lokální pojišťovnou se problémy v zahraničí velmi těžko řeší.
• Nespoléhejte se ale na 100 % na to, že za vás pojišťovna všechno vyřeší – buďte připravení vzít situaci do svých rukou.
• Pokud se Vám něco stane a máte problém, s nímž chcete pomoci, buďte otevření. Lidé v zahraničí jsou často srdeční a velmi rádi v nouzi pomohou.